Isabella Carter

-Bella nikdy nepatřila mezi ty dívky, co by se mohly chlubit drahým značkovým oblečením, drahou kosmetikou, nebo bohatstvím. V davu je těžké ji přehlédnout, zvláště když se po většinu času snaží působit nenápadně a tedy jen tiše a obratně kličkuje mezi lidmi, aby se na dané místo dostala včas. Není zrovna královna krásy, pokud se s ní však dostanete do bližšího kontaktu, zjistíte, že má hezkou a půvabnou tvář, stále však poznamenanou svou dětinskou nevinností, co vychází jak z věku, tak z povahy a co se často vyznačuje lehce nepřítomným výrazem. Záplava tmavě hnědých vlasů, co lemují obličej světlé pleti bez jediné pihy, ba dokonce ani znaménka, jsou pro praktičnost obvykle svázány do jednoho volného copu nebo dvou hravých copánků. Není fanynka barvení ani šílených účesů, to raději pro ozdobu přidá ladící mašličku, nebo čelenku.A není ani složitá osobnost. Vůbec není složitá osobnost, protože všechno v ní je naprosto čisté, nevinné a bezelstné. Je snadné v ní číst jak v otevřené knize. Neumí lhát, neumí se přetvařovat. Se svou bezbřehou upřímností naopak řekne všechno, co si myslí, ačkoliv si vždy dává pozor, aby dotyčnému neublížila nebo mu neřekla něco, co je nepříjemné slyšet. V takovém případě se rychle a zmateně začne omlouvat ve snaze napravit svou chybu, i když za ni třeba vůbec nemohla tím, že jen těžko by něco takového věděla. Nechybí jí optimistický pohled na svět a trochu utopistická mysl, díky čemuž hravě proplouvá životem bez toho, aby si něco brala osobně. Pokud se ji pokusíte urazit? Jistě, v první chvíli jí to raní. Ale v těch dalších to ze sebe setřepe a prostě se posune dál bez touhy vám to oplatit. Na to je až příliš hodná, což je občas snadno zneužitelná vlastnost, když chce spolužák pomoci s esejí, kterou nakonec napíše celou ona. Zkrátka jí dělá problém říci "ne".

-Jelikož jsou Carterovi chudí, nebydlí v žádné vile. Bydlí v malém, vybledlém červeném domečku na okraji San Franciska. Hodně lidí  říká, že je jako z pohádky. Mají to tam útulné. Do domu se dostanete tak, že projdete kamennou cestičkou obklopenou krásnými kytkami k bílým, hodně starým dveřím. Po tom, co je otevřete, se vám naskytne pohled na krátkou, žlutě vymalovanou chodbu. Napravo od vás se nachází malá kuchyňka sladěná do světle zelené barvy, ze které se dostanete do obývacího pokoje. Ten je vymalován oranžově. Jediné co se tam nachází je staré křeslo, malý gauč a televize, která se snad každou chvíli rozpadne. A málem bych zapoměla na starý, už rozladěný klavír. Sice zní hrozně, ale Belle to stačí. Mozart neměl klavír a učil se hrát na desce, na které si nakreslil klávesy. Takže rozladěný klavír se dá přežít. Miluje hraní na klavír, takže je jí to jedno. Přímo před vámi jsou další staré bílé dveře. Ty vedou na zahradu, plnou ovocných stromů, krásnch růží a rododendronů a s malým jezírkem uprostřed. Vedle jezírka je stará lavička. To je Bellino nejoblíbenější místo. Chodí tam, když je naštvaná, když je smutná, nebo si tam prostě jenom čte. Celá zahrada působí kouzelně. Když se přes obývák a kuchyň vrátíme zpátky na chodbu, nalevo od nás jsou další troje dveře. V prvních se nachází ložnice. Ta je vymalovaná fialově. Je tam velká manželská postel a naproti ní pracovní stůl. Jsou tam také dveře. Těma se dostaneme do útulné koupelny. Malý sprchový kout, záchod a umyvadlo. To je vše co tady najdete, teda když nepočítám malé zrcadlo nad umyvadlem, pár poliček na stěně a stojan na ručníky. Z koupelny vedou jedny dveře zpět na chodbu, a další dveře do pokoje Belly. Ten je také útulný, ale pořád je větší, než ložnice matky. Je tam také manželská postel a naproti ní je menší knihovna. Tam hledá Bella knížky na odreagování. Nemá jich tam moc, a navíc už všechny několikrát četla, ale jí je to jedno, baví ji to pořád. Vedle postele je také pracovní stůl, na kterém jsou nějaké učebnice a červená lampička. Pokoj má vymalovaný světle růžově a na stěně má pár obrazů. Poslední věc co tam najdete je malý šatník, ve kterém toho stejně moc nemá. Jelikož se ani nelíčí, má dost místa na ostatní věci. Potom už z tama vedou jenom jedny dveře, zpět na chodbu. Sice to není žádný zámek, ale i když se dům rozpadá, Belle i její matce to stačí.